Na MS získal 30 medailí, z toho 13 zlatých. V historické tabulce mu patří druhá příčka
za slavným Maďarem Viktorem Barnou a podle všeho už ani jeden nemůže být
předstižen.
V pražských hernách a sálech mu
brzy začali říkat K ouzelník, ale přezdívka, kterou si mladíček z Nuslí
vysloužil na velkém turné po Americe, byla příznačnější. Nedlouho poté,
co v devatenácti poprvé vyhrál na mistrovství světa titul ve dvouhře, mu
za mořem nevídaný útočný styl vynesl přízvisko Mlátící Čech. Tabletennisový
svět ležel fenomenálnímu Bohumilu Váňovi u nohou i po válce, ale brzy začala
cesta dolů.
Na světových šampionátech nasbíral
v singlu, deblech a družstvech celkem 30 medailí, z toho třináct zlatých.
V historické tabulce mu patří druhá příčka za slavným Maďarem Viktorem
Barnou a podle všeho už ani jeden nemůže být nikým předstižen. Přesto Bohumil
Váňa žil a dožíval nikoli s poctami, které si zasloužil. V době vlády komunistů
jej pronásledovala chudoba a v temném pražském bytečku za Bílou labutí
se dočkal smutného konce na dně zapomnění.
Pět hodin tréninku denně
Narodil se 17. ledna 1920 v Praze
v rodině zámečníka, tajemství stolního tenisu začal odhalovat v klubech
a hospodách díky staršímu bratru Václavovi. Tehdy běžná cesta, ale brzy
si ho všiml mecenáš všech talentovaných hráčů Vendelín Veselý a odvedl
si jej do herny Sparty ve sklepení na Václavském náměstí. Trénoval a trénoval.
Před očima měl svůj vzor - Stanislava Koláře, který se později, v roce
1936, stal v Praze mistrem světa ve dvouhře. Jako první Čechoslovák. "My
jsme už v roce 1932 s Jindrou Lauterbachem a Malečkem vyhráli na mistrovství
světa družstva, a to u nás přispělo k zájmu o stolní tenis," vzpomíná osmaosmdesátiletý
Kolář, podle všeho nejstarší žijící mistr světa na zeměkouli vůbec, na
první zlato československého stolního tenisu ze světového šampionátu. "Bóža
se do toho obul a trénoval sobrovskou vervou pět hodin denně, byť si třeba
pinkal o zeď. Dřel tak, jako později Zátopek."
Triumf oslavil na jezdících schodech
Na mistrovství světa v Londýně 1938
vybuchla sportovní nálož. Pětinásobného šampiona Barnu smetl v semifinále
v Royal Albert Hall neznámý holobrádek "Vana" za necelou hodinku 3:0 na
sety. O tom, co osmnáctiletý Váňa dělal po tomto triumfu, existují dvě
verze. Podle té oficiální jej našli na kolotoči, na dřevěných konících.
Druhá verze, kterou na sklonku života přiznal svému domovníkovi Josefu
Hrdličkovi, se liší, ale vlastně jen částečně. "V obchodním domě jsem jezdil
nahoru a dolů po pohyblivých schodech. To byla novinka." Ve finále jeho
famózní útočné pojetí, při němž obíhání bekhendu vynahrazoval rychlostí
nohou a přesným stopballem, slavilo úspěch znovu. V hale ve Wembley to
odnesl obhájce titulu Rakušan Bergmann. Váňa, jehož subtilní postava rozhodně
nevzbuzovala respekt, dokázal to, co jeho vzor Kolář. Navíc v tak útlém
věku, že jej dodnes nikdo nenapodobil. Mladíček měl dveře do světa otevřené.
Což ovšem v roce 1938, na prahu války, nebylo žádné terno. Stihl už jenom
očarovat Ameriku a na posledením předválečném šampionátu v Káhiře zopakovat
spolu s Votrubcovou titul ve smíšené čtyřhře z roku 1937 (to mu bylo sedmnáct!).
Ale do Anglie, jako to udělali velcí soupeři Barna a Bergmann, Váňa neodešel.
Na prvním poválečném mistrovství světa v Paříži 1947 tak znovu reprezentoval
svou vlast a jeho další triumf ve dvouhře už takovým překvapením nebyl.
Svět se mu znovu klaněl, ale doma - žádná sláva. "Na jedné straně na nás
chodilo strašně moc diváků, ale byli jsme amatéři, na ping-pongu se vydělávat
nedalo. Kdyby se tehdy hrál stolní tenis na olympiádě a řekli, že za medaili
budou statisíce, plazil bych se při tréninku po zemi," pokyvuje hlavou
Kolář.
Cesty za přilepšením
"Váňa byl pan šampion a v roce 1949
mě vzal poprvé jako sparingpartnera na měsíc na Moravu," vybavuje si třiasedmdesátiletý
Ludvík Vyhnanovský, jehož reprezentační kariéra teprve začínala. "V práci
jsem si musel vzít dovolenou, vozili nás od místa k místu, hrálo se s místními
a vydělávalo - třeba dvě stovky za večer. Což se, pravda, nesmělo. Jenže
já z toho vyšel vždycky hůř, protože ve finále jsme nastupovali proti sobě.
Váňa chtěl, aby se bojovalo na plné pecky - tak jsme každý vsadili stovku,
a já prohrával." Zájezdy po boku Váni však měly další výhodu. "Vždycky
jsme se dobře a levně oblékli. Byl sice bodový systém, ale prodávali nám
oblečení i boty bez lístků," dodává Vyhnanovský k povídání o výjezdech.
První příkoří
V roce 1951 se hráči Československa
stali naposledy mistry světa družstev a Váňa byl při tom, ale jeho hvězda
začala pohasínat. Možná i proto, že byl donucen hledat si zaměstnání. Dalším,
co jej ničilo, byly vztahy mezi hráči, kde slůvko závist nebylo cizí. Těžce
to nesl, sám byl přátelské a otevřené povahy. Rok pracoval při hloubení
Letenského tunelu, který se budoval v letech 1949-1952. Tam se dočkal prvních
příkoří. "Muselo to být ponižující, dělníci si ho primitivně dobírali.
Značil si křídou, kolik má naložených vozíků, oni mu to mazali a smáli
se - hele, šampion!" doslechl se Vyhnanovský o další části životní pouti
hráče. Krutý úder slavnému stolnímu tenistovi, který poté pracoval také
jako knihovník ve Vojenských stavbách, ale rovněž coby topič a nakonec
v ČKD, uštědřilo vedení tělovýchovy v padesátých letech. Konečně dostal
očekávanou nabídku na místo trenéra mládeže. Ale s jednou podmínkou. Musí
absolvovat trenérskou školu. Ve Váňovi, který byl melancholik a všechno
prožíval dvojnásob, se něco vzbouřilo. On, třináctinásobný mistr světa,
kterého zbožňovali v Anglii, Francii, Americe, Švédsku či Indii, má kvůli
tomu, aby předal své zkušenosti mladým, začít chodit do školy? Zahořkl,
vytratil se. Po dlouhé době se o něm objevila zpráva v roce 1986, když
Praha pořádala mistrovství Evropy. "Jediný Váňa bude chybět, hraje ve sklepě
s domovníkem ping-pong," informoval večerník.
Smutné finále
Oním domovníkem je Josef Hrdlička
a v domě v pražském Biskupcově dvoře správcoval už kolem roku 1977, kdy
se tam Bohumil Váňa s manželkou přistěhovali. "Tehdy nešel do Sportovní
haly proto, že byl zatrpklý, urážku se studiem nemohl zapomenout. Navíc
inkasoval další ránu - počátkem 80. let jeho krásná paní, které pořád říkal,
aby nekouřila, zemřela na rakovinu hrtanu," přibližuje Hrdlička, který
spolu s Váňou upravil jednu sklepní místnost na hernu. "Pan Váňa mi vždycky
zavolal a oznámil, že je ‚ready`. Tak jsme šli hrát, on vyučoval. Ale když
tam vstoupil někdo cizí, otočil se ke zdi a nehrál, dokud host místnost
neopustil," líčí Hrdlička. V posledních dvou letech, kdy jeho mozkové onemocnění
pokročilo, Váňa odmítal návštěvy s výjimkou Josefa Hrdličky a Stanislava
Koláře. "Mnozí mu chtěli pomoci, ale tvrdil, že všechno má. Nebyla to pravda,
žil v bídě. Už dávno před tím rozprodal pod cenou desítky pohárů z celého
světa, mezi nimi i Zlatý klíč od města New Yorku, musel prodat ispoustu
oblečení. Když jednou delší čas nevycházel, šel jsem tam. Ležel za dveřmi,
a tři dny po převozu do nemocnice zemřel. Pohřeb byl v Motole," ví přesně
Hrdlička, podle něhož se s Váňou přišla rozloučit dvacítka lidí. "Taky
mám bednu plnou korespondence. Ještě dlouho po smrti mu chodila psaní a
pozvánky na různé cesty a akce z celého světa. Tam si ho strašně vážili."
Jiří Jakoubek, Lidové noviny, 19.12.2000
