STUPEŇ DRUHÝ

Styl.

Začátečník, který šťastně překonal zrádná úskalí na počátku učení, počne se nyní zajímati o hru odborně. Procvičuje údery obranné i útočné a pokouší se i o taktiku v umisťování míčů. Stal se hráčem pokročilým, jeho hra se počne vyvíjeti individuálně a on může přistoupit ke hraní turnajových zápasů. Ve snaze po zdokonalení počne navštěvovati zápasy prvotřídních hráčů. Hra jednoho se mu bude líbit, druhého nikoliv. Proč? Protože nehrál stylem, který našemu hráči osobně vyhovoval. A nyní jsme u hlavní zásady. Je nesmírně důležité, aby si každý hráč osvojil styl, který by se hodil k jeho osobnosti a temperamentu. Vyhledání stylu, který by hráči nejlépe odpovídal, není snadné. Musí projít obdobím přeměny, které je často plno strastí. Hráč musí nejprve nabýt přesného přehledu o své povaze, nervech, postavě, dechu, inteligenci. Dokáže-li si pak vybrati způsob hry, který by těmto vlastnostem nejlépe odpovídal, nalezl svůj styl a bude pokračovat rychleji za svým cílem.

Nyní, když jsme si ujasnili, co styl pro hru znamená, povíme si něco o jeho vývoji.

Styl a jeho vývoj.

Je table-tennis dosud na stejné výši, jako byl v době slávy Barny, Szabadose, Liebstera, Lauterbacha, Haydona . . .? Takovou, nebo podobnou otázku slyším velmi často. A moje odpověď zní: Pokud se stránky technické dokonalosti týká, je vyspělost hráčů nejen rovnocenná, nýbrž vyšší. Nemyslím tím pouze technickou vyspělost několika prvních hráčů světového žebříčku, nýbrž technickou dokonalost celku, technickou dokonalost těch ostatních tisíců, kteří tvoří říši nejmenšího míčku.

Základem ke srovnáni mně bylo mistrovství světa v Praze v r. 1932, ne snad proto, že se zde podařilo Československu po prvé proraziti dosavadní hegemonii Maďarska ve Swaythling-Cupu, nýbrž proto, že to bylo první mistrovství světa, které jsem viděl, dříve než mně bylo dopřáno hájiti československé barvy. A kolik na tomto mistrovství světa by se našlo hráčů, kteří by dosahovali technické dokonalosti dnešního hráče? Dnes Anglie, Amerika, Francie Švédsko, Československo a jiné státy mají takových hráčů mnoho a třída jednotlivých států se neprojevuje pouze třídou representantů, nýbrž množstvím, aby po odejití špiček s mezinárodního kolbiště výkon neklesl k průměrnosti. A přes to všechno je dojem z velkého turnaje nyní chudší, jako by mu chyběla barvitost Není zde již viděti takových rozdílů mezi jednotlivými hráči, zdá se, jako by chyběla hráčská individualita. Styly, držení rakety se k sobě přibližují, rychlost hry se blíží maximu, hra hráčů se zjednodušuje a tato jednoduchost prostředků dělá jakýsi mechanický dojem. Ale je to nezvratný zákon přírody, že zdokonalování přináší v zápětí zjednodušování prostředků. Dříve se ze hry vedoucích hráčů nedal sestaviti nějaký průměrný typ hráče. Kolik různých stylů mohlo obecenstvo viděti! Mechlovitz, Mednydzianská, Haydon, David . . .

A dnes? Viděl jsem mnoho hráčů, viděl jsem jich stovky, kteří jsou technicky lepší nebo aspoň stejně dokonalí jako ti nejlepší z minula, ale jejich technika se uniformuje, vybírá si to nejlepší. Vidíme krásně provedené drivy backhandem nebo forehandem, liftované nebo tlučené, vidíme krásně protažené slicy kontradrivy a stop-bally, kterých dříve nebylo viděti.

>Styl! Jak často slyšíme toto slovo při různých příležitostech. Nás ovšem zajímá styl v table-tennisu. A tento styl prodělal od doby, kdy první míček dopadl na zelený stůl, změny tak veliké, že moderní table-tennis má s table-tennisem nejstarším jen velmi málo ve stylu společného. Je přirozené, že se nedochovaly přesnější zmínky o stylu hry v době nejstarší, v době table-tennisového starověku. První zmínky se vyskytují z konce minulého století, kdy je table-tennis uváděn jako výborná zimní průprava tennistů. S hlediska sportovního hrál se tehdy „ping-pong“, rychlá, halfvoleyová hra tennisového stylu s dřevěnými raketami. Teprve mnohem později raketami korkovými neb opatřenými vepřovou koží. Hráči si vraceli poměrně měkké míče z rohu do rohu jednoduchým halfvoleyem a vítězem byl ten, kdo to déle vydržel. O drivy se vůbec nepokoušeli, ba ani je neznali. Teprve ke konci tohoto období se počaly vyskytovati také drivy, ale ty neměly s dnešními drivy mnoho společného. Bylo to pouze prudké odstrkování míče halfvoleyem z rohu do rohu, později pak neorthodoxní backhand-drive. Když se objevila raketa potažená na jedné straně gumou, nastal velký převrat ve stylu. Počala se vyvíjet technika forehandového drivu a s ní souběžně i obrany, kdežto backhand se hrál jako drive. Když se objevily rakety s gumou po obou stranách, nabyla hra ihned zcela odlišného rázu. Stala se pomalejší, ale jistější, s taktickým střídáním úderů, místy již s drivy, ačkoliv obranná hra stále ještě převládala.

Hráči hledáním nového stylu hry nacházeli sice nové údery, ale snaha po dokonalém ovládnutí míče v každé posici často zabíhala do úderů zbytečných, které vypadaly efektně, ale hře samé neprospěly. Vzpomeňme jen těch všelijakých různých falší, technických prvků, které neměly valné ceny, ale které svědčily o hledání účelné techniky. Vývojem doby se styl stával již čistě table-tennisovým. Maďaři, kteří tehdy nejlépe tento sport ovládali, udávali mu ráz a charakter. Jejich hra byla útočná a díky tomuto stylu stal se table-tennis krásnou podívanou Je jisto, že útok má býti i dnes hlavním vodítkem hráče, který aspiruje na význačné místo. Nejdokonalejší hry tehdejší doby dosáhl pateronásobný mistr světa Barna, který spojil skvělý útok s bezvadnou obranou, taktikou, rutinou a sebevědomím.

Ale vývoj spěl i dále nezadržitelně vpřed. Na mistrovství světa v Praze r. 1932 vyhrává Swaythling-Cup již Československo, které porazilo dvakráte za sebou Maďary 5 :0. Ve stylu, který se ve své dokonalosti velmi vyrovnal vyskytují se již jen dvě různá pojetí. Mužstvo, které klade důraz na útok, a druhé, které klade důraz na obranu. Úspěchy obou těchto pojetí se téměř rovnoměrně střídají.

Nové překvapení vneslo vynalezení tak zv. fingerspinu (cvrkaný servis). Byl to vynález representantů USA a jeho uvedení a překvapení vyneslo jim vítězství ve Swaythlingově poháru.

Při bedlivém studiu všech stylů a jejich různých mezinárodních úspěchů utvořil jsem si theorii o ideálním stylu, založeném na rychlosti a tvrdosti hry, kterou stavím vedle Barnovy theorie backhandové a Bergmanovy theorie forehandové.

Theorie rychlosti a tvrdosti.

Vezme-li kdo do ruky jakoukoliv příručku, doporučuje tato pro každého hráče klasický, ideální sty1, kterým by hráč ovládal stejně dobře forehand jako backhand, obranu jako útok.

Ale existuje opravdu nějaký klasický styl? Není to pouze často užívaná fráze? Podle mého názoru je pro každého hráče klasickým stylem ten, který mu nejlépe vyhovuje. Jinak by všichni vynikající hráči museli hráti naprosto stejně. Ideální sty1 má býti pouze hráči vodítkem k vytvoření stylu osobitého, kterým by pak mohl nejsnadněji slaviti úspěchy. Tvrdost a rychlost je, podle mne, proto rozhodující vlastností stylu, protože těmito vlastnostmi dokážete soupeři vnutit svoji hru. Tedy, prostě řečeno, ten sty1 je nejlepší, který každému osobitě nejlépe vyhovuje.

Rozhodující je tedy tvrdost a rychlost úderu, lhostejno, zda forehandem neb backhandem. Všestrannost hry kladu až na druhé místo. Zdá se jisté, že budoucí hráči budou zakládati svoji hru většinou na tvrdém, rychlém, kompletním forehandu. Slovem kompletním rozumím celou serii forehand-drivu, od lehkého liftovaného přes top-spinový k tvrdé smatchi. Backhand-drive jim bude sloužit pouze k rozehrávání míčů. Důležité zejména v okamžiku, kdy soupeř serviruje a umožňuje jim tak přejití do útoku. Ovšem znalost ostatních úderů a bezvadné obrany bude bezpodmínečně nutná. Nesmíme zapomínat, že není nutné získávati jenom dobré body vlastní, že je možno též vyčkávati špatných bodů soupeře. Teprve když nastane vhodný okamžik pro přejití do útoku, uskočíme prudce vlevo a kontradrivem dostaneme se sami do útoku. Překvapení zvýší účinnost rány. Ovšem jest zde rovněž možnost, aby úlohu forehandu zaujal dokonalý backhand a lehký forehand by sloužil k rozehrávání míče. Prvý způsob jest však vždy mnohem přirozenější a jistější nežli hackband, byť na pohled tak efektní. Je jisté, že hráč hrající backhandem jen velmi těžce se prosazuje proti stejně silnému soupeři útočícímu forehandem. Protože se forehand stává rychleji úspěšným úderem než backhand, je jisto, že mu zejména nejistí hráči budou dávati přednost.

Snad někdo namítne, že hráč může ovládati stejně dobře útočný backhand jako forehand. To se však podaří tak jednomu z tisíce a ostatní budou míti vždy jeden úder horší - nebo spíše ani jeden velmi dobrý. Podle Bergmanovy theorie budou budoucí mistři světa míti pouze jednostranný útok forehandem, backhand bude jim sloužit nejvýše k přípravě míče. Nevěří však, že by se bodovalo forehandem i backhandem. Tato theorie je vlastně popisem stylu, kterým oba hrajeme, a já s ní souhlasím, neboť útočná hra potřebuje nezbytně forehandu a ani sebe lepší backhand jej nemůže úplně nahradit. Výhodou tohoto stylu je, že k úderu je třeba poměrné malé námahy. Forehandem lze lehčeji drivovat a není nutné udržovat přesně vzdálenost od těla. Rovněž jest lehčí kontrola míče. Bezpodmínečně nutnou jest ovšem rychlost a přesná práce nohou. Proto také tomuto stylu s úspěchem dávají přednost hráči mladí, kdežto starší se takticky uchylují k obraně spojené s protiútokem. Známým jest maďarský sty1, kterým hraje Barna a jeho následovníci. Stejně jako u forehandu je to smatch, který získává body, je to při maďarském stylu backhandový flick. Drivy, z kterých nejdou dělati body přímo, nehrají liftem (jako u forehandu), nýbrž top-spinem. Z tohoto důvodu je mnohem těžší vyvinout souvislý útok, zvláště nyní při snížené síti, jelikož pro top-spin je nutné, aby míč vyskočil výše a byl udeřen v nejvyšší poloze. Proto je nutno připravovati míč déle hrou nad stolem. Výhodou tohoto stylu je, že nevyžaduje od hráče tak velké rychlosti. Defensivním hráčům působí zápěstím hraný flick více obtíží než forehand, neboť nevidí do poslední chvíle, kam míč letí. Hráč hrající backhandem se dostane nesnadněji do útoku a musí se krýti perfektní obranou a pouze náhlými přechody dělati body. Barna používá forehandu mnohem méně, drivuje však často backhandem z pravého rohu stolu.

Nyní mi zbývá se ještě zmínit o hráčích obranných a hráčích hrajících halfvoleyem. Jejich stylem je pouhé vracení a umisťování míče, spojené se zvolňováním hry. Cílem jejich hry není dobývati dobré vlastní body, nýbrž čekati na chybné body protivníka. Jediným technickým úderem je jim slice nebo chop a jejich technika obrany by spíše zasloužila název - vytrvalost. Hráči, hrající pouze halfvoleyem, hru naopak zrychlují, jelikož berou míč ihned po dopadu, tedy s nejmenší ztrátou časovou.

V zápase o mistrovství Anglie r. 1946, který se konal po šestileté přestávce a byl vlastně neoficielním mistrovstvím světa, dokázali hráči starší a rutinovanější jasnou převahu nad mladými. Co chybělo v tomto mistrovství stylu na barvitosti, bylo nahrazeno elegancí a dokonalostí úderů.

Osvojiti si správný styl, to jest způsob hry, který nám nejlépe odpovídá, je totéž jako v bludišti různých cest nalézti tu pravou a nejkratší. Podporována správným stylem bude vaše hra pokračovati rychle a rovněž tak se budou dostavovati úspěchy. K výběru stylu stejně jako ku zlepšování hry se nejlépe hodí pozorování dobrých hráčů. Nevynechte nikdy možnost shlédnouti zápas dvou championů. Pozorujte hlavně toho, který je vám bližší postavou, temperamentem a pod. Vyberte si z jeho hry to nejlepší a pokuste se to napodobit ponechávajíce ovšem volnost svým osobním vlastnostem. Najdete pak často úder, na který byste sami těžko přišli a který vám může prokázati výborné služby. Ovšem při utkání vás nesmí zajímati jen hra a putování míče přes síť, zvýšenou pozornost musíte soustředit na pozorování nohou, držení těla, taktiky a hráčových individuelních úderů.

Brzy se naučíte rozlišovat styly jednotlivých hráčů, poznáte, že úder se neskládá jenom z provedení, ale také z přípravy a návratu do posice k očekávání dalšího. Nemusí to však býti jen hra mistrů, která bude vaším vzorem. Vždyť v každém klubu naleznete nějakého hráče, který hraje stylově dobře, a jeho příklad může vám býti velmi užitečný.

Kdysi jsem s podivem pozoroval hráče, pro kterého byly i nejprimitivnější table-tennisové vědomosti španělskou vesnicí, jak se svědomitě snaží napodobovat Barnův flick, jeden z nejsložitějších úderů. I kdyby tento hráč se pilným treningem naučil hráti backhand přesně jako Barna, nikdy by nedosáhl kýženého úspěchu. Proč? Protože by úder zůstal pro něho vždy nepřirozeným, vnuceným a neměl by proň ani Barnovy techniky. Stejnou chybou by bylo nutiti temperamentního hráče k volné, obranné hře, jako nutit pomalého hráče k rychlému útoku. Ani jeden z nich by nemohl nikdy svojí hrou vyniknouti.

Chceme-li se věnovati pečlivému studiu k vyhledání svého ideálního stylu, musíme si nejdříve uvědomiti, že tři fáze úderu t. j. příprava, provedení a zakončení, jsou stejně důležité buď pro úder samotný nebo následující. Je nezbytné všímati si nejen paže a zápěstí, ale i těla a spolupráce nohou. Jsou to sta a sta úderů, které je nutno studovati. Rovněž je nutno porozuměti stům variací v provedení, závislých na tvrdosti stolu, podlaze, světle a míčku.

Že jste si svůj styl osvojili, můžete říci až tehdy, jestli již zcela mimovolně splyne s vaší osobností a podvědomím Ale ten, kdo svůj styl nalezne a plně si osvojí, nalezl svou správnou cestu, která ho bezpečně povede za cílem nejvyšším.

Předmluva |

Stupeň první |

Stupeň druhý |

Stupeň třetí |

Stupeň ćtvrtý |

Stupeň pátý

---

LEGENDY SVĚTOVÉHO STOLNÍHO TENISU: Bohumil Váňa OTA PAVEL: Jak Bohoušek Váňa oplatil hořký slzy Mařenky Kettnerový